Reklama
 
Blog | Fatima Cvrčková

Sedmnáctý, první.

Oslavujeme; ale neměli bychom zapomínat, že datum onoho studentského průvodu nebylo vybráno náhodně. Jenže pamětníků ubývá.



Sedmnáctého
listopadu v noci mne probudila střelba. Zakrátko zmlkla a tak jsem zase usnul.
Vstával jsem časně ráno, protože jsem byl vypsán na chirurgické praktikum. Už
jsem byl přihlášen k závěrečným rigorosním zkouškám z patologické anatomie.
Jako obvykle jsem si v bačkorách a kabátu přes pyžamo šel do vedlejší mlékárny
pro láhev kakaa. Na chodníkách stáli opřilbovaní příslušníci SS, tak každých pět
kroků jeden, s automatem připraveným ke střelbě. Jeden z nich mne zavolal
k sobě, kam jdu. Řekl jsem, že pro snídani. Koupil jsem kakao a šel bez
překážky zpátky. Na pokoji jsem zapnul vařič, v tom okamžiku se rozlétly
dveře, vtrhl tam SS s automatem a nařídil Jarošovi a mně, abychom šli do
sklepa. Nezapomněl jsem ještě vypnout vařič. Pokoj jsme nesměli zamknout.


Shromáždili
nás všechny v suterénu koleje, v místnosti s malým jevištěm, která normálně
sloužila jako jídelna. Na jevišti byly rozestaveny kulomety. Okny jídelny pod
stropem jsem viděl modrou oblohu, hlavou se mi honila hloupá otázka, bude-li mi
omluvena neúčast na chirurgickém praktiku.


Obsazování
koleje se neobešlo bez dramatické události: jeden koleják velmi robustní
postavy hlasitě protestoval, když ho ozbrojenec cpal do řady. Byl to Jugoslávec
a v rozčilení uhodil esesáka do tváře. Jugoslávec křičel, že jsou v přátelském
vztahu s Německou říší, že je cizinec a nedovolí, aby se s ním takhle
zacházelo. Nějaký sturmbannführer SS situaci urovnal tím, že se srbskému
studentovi omluvil a vyvedl ho z koleje.


Němci nás
chvílemi řadili po dvaceti a počítali, chvílemi nás zas nechali rozejít po
místnosti. To zopakovali asi třikrát.
Čekali jsme, že je to řazení pro odvoz náklaďáky, a snažili jsme se s Jarošem a
dalšími kamarády zůstávat pohromadě. V nejistotě a o hladu jsme čekali až
do šesti hodin večer. Kolegové mi poradili, abych si vlezl pod stůl, že se
postaví kolem mne, abych si zakouřil. Povedlo se to několikrát. Dovoleno bylo
pouze chodit na záchod, sedět se nemělo, ale posedávalo se opřením o stoly. Asi
v poledne jsem si došel na záchod, před kterým stál po zuby ozbrojený SS v
přílbě. Záchod byl plný kolejáků, kteří tam kouřili, otevřeným okýnkem posílali
zprávy lidem shromážděným ve dvoře. Na niti tahali nějaké zprávy zpátky. Chvíli
jsem postál a zakouřil si. Bylo tam dost halasno. Každou chvíli strčil hlídající
esesák do dveří hlavu a udělal na nás s ukazováčkem před ústy: Psst. Kolem
šesté hodiny večer nám kolejní kuchyně podala večeři – hrachovou kaši s uzeným.
Jedlo se porůznu, část u stolů, opřeni u pultu, ve stoje. Piva jsme si mohli
natočit, kolik jsme chtěli, ten den bez placení. Nikdo se nenapil přes míru,
měli jsme jiné starosti. Po jídle jsem si zas došel zakouřit na záchod, kde bylo
pořád živo. Po chvíli tam vstoupil hlídající esesák a řekl nám, abychom vyšli
ven, že se dozvíme dobrou zprávu.

Reklama


V jídelně nám
bylo oznámeno, že se smíme vrátit do svých pokojů, z koleje že však ven
nesmíme. Na chodbách byly SS s automaty. Když jsme s Jarošem přišli do svého
pokoje číslo šedesát devět, našli jsme tam několik svazků Švejka a jiných knih,
o kterých se majitelé domnívali, že by jim mohly v očích SS uškodit. Hodně
kolejáků se zbavovalo různých letáků a dopisů. Kolejní záchody byly za půl
hodiny ucpané. Napsal jsem dopis domů, donesl jej vrátnému, dal mu stříbrnou
pětikorunu a poprosil ho, aby jej odeslal, kdyby to s námi špatně dopadlo.
Spali jsme neklidným spánkem. Když jsme se ráno vzbudili, Němci už
v koleji nebyli. Dozvěděli jsme se, že při této razii byli odvezeni
studenti z nedaleké Masarykovy koleje, z Hlávkovy koleje, Švehlovy koleje a
dalších do koncentračního tábora, že devět studentů bylo zastřeleno v Ruzyni a
že vysoké školy jsou na čtyři roky zavřeny.


Sbalil jsem si
věci, které jsem považoval za nejdůležitější a které jsem v kufru a v tašce
mohl unést, a nechal je na vrátnici. Z obav, že by se SS ještě mohli vrátit,
jsem do večerního odjezdu vlaku chodil po Praze. Odtud jsem zavolal do
vrátnice, jestli je tam klid, a došel si pro věci. Lidé v tramvajích vůbec
nemluvili. Odjel jsem domů. Táta s maminkou byli rádi, protože se podle
zpráv v rozhlase obávali, že se nevrátím.

Takhle s odstupem víc než šedesáti let svůj "jeden den v životě" zaznamenal táta. Text pochází z jeho posmrtně vydaných pamětí (Jan Zdeněk Cvrček: Mých devadesát let aneb Pamatuji dva císaře a deset prezidentů. Vydalo Muzeum středního Pootaví Strakonice, 2006).

Když o tomhle dnu vyprávěl, dodával ještě, že ho vždycky mrzelo, že si už nestačil přečíst knihu, kterou den před tím koupil při náhodném setkání s jejím autorem a vydavatelem v jedné osobě.

Jméno autora si nepamatoval; ale ta kniha se jmenovala  Dopisy bratřím Hitlerovi, Mussolinimu a Stalinovi.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama