Vlastně nic, nechce-li se po mně, abych přijala i víru, že
kvóty po ženy (kdekoli) jsou něco mravnějšího a žádoucnějšího, než svého času
kvóty pro potomky vládnoucí dělnické třídy na vysokých školách. Že praktický
monopol na výchovu dalších generací (a leccos jiného – třeba soudkyň u nás prý
máme víc než soudců ) zakládá automatický nárok na to, aby se s námi
ženskými zacházelo jako s menšinou zasluhující zvláštní ochranu.
Nerada se cítím diskriminována, a to i pozitivně.