Z rubriky „věda a výzkum“tam lze stáhnout dva texty, totiž příručky pro učitele a studenty vysokých škol o tom, jak bojovat proti sexuálnímu obtěžování. Obě jsou výsledkem projektu Národního programu výzkumu MŠMT. Mám tedy nárok být zvědavá i co daňový poplatník: copak že nám vědci za ten náš milion vybádali?
Podle wikipedie, zde vcelku výstižné, je věda „rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu“ (o experimentu ale teď nemá smysl mluvit). Navíc bývá zvykem, že vědec svou práci diskutuje ve vztahu k tomu, co dělají kolegové (i ti, jejichž názory nesdílí), a že ji vystaví serióznímu recenznímu řízení. Nestačí publikovat na konferencích, a už vůbec ne jen na těch tiskových. Do vědecké práce také nepatří praktická doporučení povahy výhradně politické či mravní. Podívejme se tedy, jak po této stránce obstojí genderový tým z FHS.
Co se pozorování týče, autoři předvádějí hlavně zhruba 20 příkladů nevhodného chování učitelů vůči studentům. Pokud se přitom obě strany i bavily, pak jen proto, že oběti nedokázaly nahlédnout, že jsou sexuálně obtěžovány – například tím, že pedagog zapisující studentce výbornou připojil komentář, jak jí to u zkoušky slušelo. Dokonce i občasná návštěva hospody po semináři bývá prvním krokem směrem k obtěžování studentů pedagogem, bez rozdílu pohlaví. (Autoři zjevně neradi připouštějí, že by tomu mohlo být i naopak.) Aby spis vypadal vědecky, nechybí něco výsledků průzkumu obtěžování na českých školách, který ale zřejmě dosud nebyl řádně publikován, zato se o něm svého času psalo na Novinkách, ba i mluvilo v televizi. Pokud jde o rozvažování a diskusi, autoři své výsledky hodnotí z perspektivy podporované výhradně přímými či nepřímými citacemi vesměs amerických odborných či popularizujících prací; nepovažují za nutné zmínit, že existuje i literatura a názory bližší naší méně puritánské (středo)evropské tradici. A jaké jsou jejich teze?
Na vysoké škole sice možná studují dospělí lidé, nelze na nich ale nechat jakoukoli část zodpovědnost za to, jak a s kým navazují intimní vztahy. Za vše odpovídá výhradně učitel, jehož je nutno stíhat za cokoli, co by případně mohlo být vnímáno jako obtěžující (např. pohled do výstřihu studentky, byť i výstřih byl zjevně určen k přitahování pohledů). O stíhání je nutno vést protokoly (vzory autoři nabízejí); dále je nutno zavádět předpisy, zřizovat komise, přísně regulovat kdo, s kým a co nesmí – jednou z doporučených variant je i přísný zákaz konsensuálních vztahů mezi členy pedagogického sboru a studenty, a to i pokud se ve škole nikdy nepotkají. Čtenář se může dohadovat, zda autoři nikdy neslyšeli o úctyhodné evropské tradici, k níž pro nezadané a plnoleté patří svoboda volby partnera – a nebo zda snad jen volně převyprávěli nějaký manuál původně určený pro internátní střední školu na americkém venkově (jeden příklad, byť i ne středoškolský, ale zato názorově hlavně ve věci konsensuálních vztahů o dost umírněnější než naše příručky, je třeba zde).
Přichází k nám přes oceán leccos, od šestidenního kreacionismu až po „genderové studie“. Ale přece jen bychom se po dvaceti letech blaženého zapomínání mohli rozpomenout na jiné importy, s nimiž máme jakousi zkušenost. I vědecký komunismus o sobě tvrdil, že je vědou – ovšem jen z té správné, totiž třídní, perspektivy. Záměna jednoho slova druhým nic neřeší.
Poznámka: nejsem zdaleka sama, natož pak první, kdo na toto téma píše. Další reakce jsou například zde:
Hospodářské noviny 19.2., reakce garanta genderových studií FHS UK, reakce čtenářky (mně názorově dost blízká), článek na studentském portálu UK.