Ne že by mi ještě zůstalo moc iluzí, že odbory jsou hlavně k tomu, aby se domáhaly spravedlivého zacházení se zaměstnanci ze strany zaměstnavatele, i když nás to tak učili ve škole. Teorie vypadala přesvědčivě: stávka přece ubere zlému kapitalistovi ze zisků. Jenže co když nejde o spravedlivé zacházení, ale o nadstandardní výhody, které byly docela příjemné, když jsme na ně za císaře pána měli – jenže teď na ně prostě nemáme? A co když stávka namísto zlého kapitalisty (nebo státu, krajů či radnic, které veřejnou dopravu ve veřejném zájmu dotují, takže o ušlém zisku nemůže být řeč) postihne výhradně náhodné spoluobčany, kteří ony výhody nikdy neměli, do práce či do školy se jinak než autobusem či tramvají nedostanou, a teď se navíc kvůli zaměstnaneckým jízdenkám pánů odborářů mají zase o kousek víc zadlužit?
Teď prý už je rozhodnuto, že stávka bude, i kdyby vláda i parlament ve všem ustoupily. Odbory se tím pasují se vším všudy do role obávaného spolužáka, kterého snad každý někdy ve svém okolí zažil – postrachu školy, který nestydatě tyje z toho, že je o hlavu vyšší než všichni ostatní (a případně navíc má tatínka nejmíň na radnici), a z těch slabších ve svém okolí vymáhá bonbony, svačinu nebo rovnou kapesné pod hrozbou facky, které se oběť tak jako tak nevyhne.
Štve mě ne ten snad ani ne ztracený půlden, ale bezmoc vůči vydírání, i když se týká malichernosti. Snad je to proto, že bohužel neumím řídit tramvaj, autobus, ba dokonce ani auto. Málokdy jsem si připadala tak neužitečná jako při zjištění, že se opravdu nehodím za stávkokaze.
Takže… jediné, co mohu nabídnout, je nápad. Pokud to vidíte podobně, jako já, a pokud v pondělní špičce tak jako tak musíte někam cestovat autem, vyvěste na anténu fáborek (barvy libovolné, ať si to nějaká partaj špatně nevykládá) – a hlavně: berte tolik stopařů, kolik se k vám vejde.